Petr Kofroň

Petr Kofroň odešel v roce 1974 po absolutoriu gymnázia v Praze studovat skladbu na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění (třída Aloise Piňose). Vedle toho byl soukromým žákem Marka Kopelenta (1971–1979). V letech 1980–1988 učil teoretické předměty na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1989 krátce působil jako notový redaktor v nakladatelství Panton. Od roku 1989 do roku 1996 žil na volné noze. Od října 1996 do června 2004 byl šéfem Plzeňské opery, poté opět jako volně tvořící skladatel, dirigent a spisovatel. Od sezóny 2011/2012 šéf orchestru Opery Divadla
J. K. Tyla v Plzni, v letech 2013-2018 působil jako umělecký ředitel opery Národního divadla v Praze a Státní opery Praha.
Jako skladatel pracoval Kofroň od začátku 70. let. Tehdy vycházel z konceptualismu (např. kompozice ohledávající mezní sluchové zkušenosti, možnosti pohybu zvuku v prostoru apod.). Po roce 1975 se Kofroň obrátil k primitivní diatonice a hudebnímu sentimentu (zabýval se mj. dílem I. o. Dunajevského). Po roce 1983 – pod vlivem hermetické filosofie Aleistera Crowleyho – vzniklo několik rituálních kompozic. od roku 1989 se tento myšlenkový základ projevuje v proměně dříve nostalgické hudby v hudbu agresivní, hudbu nepracující s hudebními parametry, ale pouze s energií zvuku, hry a hráčů.
Po roce 1993 se Kofroň intenzivně zabýval grafickými partiturami a koncepty (realizoval grafické partitury Anestise Logothetise, Miroslava Ponce, Milana Grygara a Milana Knížáka). Posléze, v roce 2012, realizoval na CD grafické partitury Milana Adamčiaka.
Po roce 2000 připravil několik úprav skladeb alternativního rocku: Petr Křečan – Kilhets (1998), Filip Topol (2000), Blixa Bargeld (2000), the Plastic People of the Universe (Ladislav Klíma – Aj obešel já polí pět, 2002, Pašije, 2004), Brian Eno (2003), MCH Band a Agon orchestra (2005), DG 307 a Agon orchestra (2006), David Koller a Agon orchestra (2012).
V roce 1983 založil Kofroň spolu se skladateli Miroslavem Pudlákem a Martinem Smolkou soubor Agon orchestra, věnující se výhradně soudobé vážné hudbě navazující na linii Nové hudby. Od začátku 90. let je Kofroň spojen se souborem také jako dirigent a dramaturg. Podílel se na přípravě a řídil několik tematických koncertních řad: Antologie světové avantgardy, Počátky české Nové hudby, Alternativa – skladby výtvarníků a rockerů, Mikrointervalová hudba, Počátky dodekafonie, Grafické partitury a koncepty, Newyorská downtownmusic, Iannis Xenakis, New rock – Heiner Goebbels a mnoho dalších. Po celou dobu se věnoval české Nové hudbě (Marek Kopelent, Jan Klusák, Josef Adamík, Peter Graham, Martin Smolka, Miroslav Šimáček), celé bloky spolu s premiérami zapomenutých skladeb věnoval Rudolfu Komorousovi, Zbyňku Vostřákovi a Josefu Bergovi. S Talichovým komorním orchestrem provedl v roce 1996 Vostřákův Kapesní vesmír a pro Českou televizi připravil inscenace dvou oper Josefa Berga – Oddyseův návrat (1994, režie Jiří Nekvasil) a Evropská turistika (1997, režie Jiří Nekvasil).

Kofroň se také významně věnuje dílům amerických minimalistů (Terry Riley, Steve Reich, Phil Glass, John Adams), amerických postminimalistů (Michael Gordon, David Lang, Evan Ziporyn, Julia Wolfe), hudbě newyorského downtownu (John Zorn, Elliott Sharp, Annie Gosfield, Norman Yamada, Anthony Coleman), mladé české hudbě (Ondřej Adámek, Ivan Acher, Slavomír Hořínka, Marko Ivanovič, Michal Nejtek, Roman Pallas, Pavel Smutný, Miroslav Srnka, Michal Trnka, Jan Trojan) a dílu Heinera Goebbelse.
V letech 1994–2006 byl spolu s Ivanem Bierhanzlem a Společností pro novou hudbu pořadatelem Maratonu nové hudby, jedné z největších přehlídek současné světové hudby v Čechách (13 ročníků).
Petr Kofroň vystupoval s Agon orchestra na prestižních pódiích v Evropě a USA: Varšavská jeseň, Spring festival Budapest, Berliner Festwochen, berlínský Konzerthaus, berlínský festival Ultraschall, Künstlerhaus Mousonturm ve Frankfurtu nad Mohanem, hamburský Kampnagel (Schleswig-Holstein Musik Festival), Kunsthalle v rakouské Kremži, festival Wien Modern, Rote Fabrik Zürich, londýnský the South Bank Centre, Musique Actuelle v kanadském Victoriaville, Lincoln Centre v New Yorku. Pravidelně vystupuje i na hlavních festivalech v Čechách, Moravě a Slovensku: Pražské jaro (1996 – balet Anestise Logothetise, 2001 – reprezentativní koncert Agon orchestra, 2003 – Frank Zappa), pražský festival Alternativa, bratislavské festivaly Melos-Étos a Večery novej hudby, brněnská Expozice nové hudby. V roce 2007 účinkoval Agon orchestra s Ivou Bittovou na festivalu Next Wave v New Yorku s projektem Don Juan in Prague.

Vedle české soudobé hudby se Petr Kofroň specializuje na americkou hudbu 20. století. V roce 1996 připravil orchestrální skladby Charlese Ivese, Johna Cage a Philipa Glasse s orchestrem FOK Praha, ve Státní opeře Praha nastudoval Glassovu operu Pád domu Usherů (1999), v pražském Národním divadle Glassovu operu Kráska a zvíře a operu Michaela Nymana Man and Boy (2004). V rámci Maratonu nové hudby 2005 nastudoval Glassovu operu V kárném táboře (znovu inscenována v Divadle J. K. Tyla v Plzni v roce 2012).

V produkci pražského Národního divadla nastudoval v roce 2011 další Glassovu operu Les Enfants Terribles (provedena v bývalé vývařovně Psychiatrické léčebny Bohnice, režie Alice Nellis). realizoval první českou nahrávku díla Johna Cage na CD Grafické partitury a koncepty (1996), s orchestrem plzeňské opery provedl v roce 2000 skladbu Robert Browning Overture Charlese Ivese. S orchestrem PKF – Prague Philharmonia nastudoval skladby Johna Adamse a Terryho Rileyho (Maraton nové hudby 2000, festival Hudební fórum Hradec Králové 2005).
V letech 1996–2004 působil Petr Kofroň jako umělecký šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni. Přizval ke spolupráci řadu režisérů, stojících zatím mimo operní svět, ale reprezentujících trendy soudobého divadla (Nina Vangeli, Jan Antonín Pitínský, Jiří Pokorný, Karel Brožek, Michal Dočekal, Martin Čičvák, Jiří Heřman, Daniel Balatka, Zdenek Plachý).

Vedle operní produkce zavedl Kofroň v Divadle J. K. Tyla koncertní řadu se symfonickým orchestrem Plzeňské opery, kde dirigoval velká díla světové literatury (Mahlerova první a pátá symfonie), stejně tak jako kladl důraz na českou symfonickou literaturu (Smetana, Janáček, Suk, Fibich, Klusák) a hudbu 20. století (Šostakovič, Riley).
Po svém návratu do Plzeňské opery nastudoval v roce 2011 Borodinova Knížete Igora, v roce 2012 V kárném táboře Philipa Glasse a balet na hudbu Dmitrije Šostakoviče Anna Karenina, v roce 2013 Pucciniho Toscu a balet Sergeje Prokofjeva Popelka, v roce 2014 operu Bohuslava Martinů Voják a tanečnice.

Po nástupu do pražského Národního divadla nastudoval premiéru opery Aloise Háby Nová země (2014) a Musorgského Borise Godunova (2015), řídil i zahajovací koncert sezóny 2015/2016 (Co Národní divadlo dlouho neslyšelo a asi už neuslyší).

Jako autor scénické hudby Kofroň v 90. letech spolupracoval s choreografem Petrem Tycem (Příběhy k neodvyprávění, 1995, ITHAKA 2.888, 1996) a s režisérem Jaroslav Duškem a Divadelním Studiem Čisté radosti (Opera La Serra, 1994, Modrý most, 1996, 1997).
V roce 2002 se vrátil k tvorbě scénických hudeb s režiséry Michalem Dočekalem, Jiřím Pokorným, Martinem Čičvákem, Janem Nebeským, Zdenkem Plachým, Miroslavem Bambuškem, Ivanem Rajmontem a Viktorií Čermákovou.

Do roku 1989 publikoval v oficiálních časopisech Hudební věda, Hudební rozhledy a Opus Musicum a v samizdatových časopisech Kritický sborník a Vokno. Po roce 1990 vycházely jeho eseje v tvorbě, Lidových novinách, Kritické příloze revolver revue, Magazínu UNI, Současníku hudby TICHO. Literární práce a poezii publikoval v časopisech HOST, Svět a divadlo, Psí víno a Souvislosti.
V roce 1994 vydal Kofroň v nakladatelství H&H knihu esejů o soudobé české hudbě Třináct analýz, v roce 1996 spolu s Martinem Smolkou knihu Grafické partitury a koncepty (doplněno CD), v roce 1998 v brněnském Hostu soubor esejů Tón ne! a v roce 2002 opět v nakladatelství Host knihu V budoucnosti   spadne nové operní umění s nebe z čista jasna(Cena Bohumila Polana za rok 2002).

V letech 2011–2013 publikoval měsíčně v Divadelních novinách fejetonové sloupky. Od roku 1990 byl Kofroň editorem časopisu pro hudbu a výtvarné umění Konserva/Na Hudbu (do roku 1995 celkem dvanáct čísel, v roce 1996 časopis vycházel jako příloha Literárních novin, poté zanikl). Působil v redakčních radách časopisů UNI (Praha), Musiktexte (Kolín nad Rýnem), TICHO (Brno).